Vstááááveeeej, vstáááveeej!!!!! Mami, vstáááveeeeej!!!!

Tak takhle mě moje milující dcera budí v šest ráno, vždycky když nikam nemusíme. Řve u toho jak na lesy a představuje si asi, že já s radostí vyskočím a začnu plnit její přání. Jenže co se nestane – já nevstávám, jsem naštvaná hned vteřinu po probuzení a okřikuju jí, protože brutalitou svého projevu neohrožuje jen zdraví moje, ale taky Ondrovo.

„Anežko!! Říkali jsme si přece, že se budí hezky pomalu. Pojď mě okamžitě pohladit a dát mi pusinku!“ Anežka vyleze na postel a začne mě ťukat do čela. Probuzený Ondra mě tahá za vlasy, kope do žaludku a rejpe do obličeje. Vždycky znova mě v těch mrákotách napadá, jak může to dítě člověka dokonale ostříhanýma nehtama tak porejpat…je teda fakt, že do toho i štípe (a že má sílu!), to by to asi vysvětlovalo.

Jednou vyprávěla teta Jiřina, že když uspávala malého Jirku, tak u toho usnula. Když se probudila, tak jí ten andílek řekl: „Maminko, ty jsi spala, tak já jsem tě hladil.“ Asi nikdy na tuhle historku nezapomenu, protože si taky pamatuju, jakou fázi jsme měli zrovna my – já usínající, Anežka dloubající mě do očí „mami, neespii!“ Jaktože jsou ty děti tak sobecký, když my jsme tak obětaví????


Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.