Tragédie jménem Ondrovo spaní

Začíná to být celkem síla. Malé miminko může mít člověk celkem bez problémů skoro celý den v šátku. Může mu to trochu lézt na mozek, ale kdyby tušil, co přijde, tak by si výskal. Jak se z něj totiž stane půlroční klacek, tak už to začíná být o záda. V devíti měsících má člověk pomalu problém jen ho zvednout ze země… Takže co s tím, když dokáže spát jen na něčím těle nebo v jeho přímé blízkosti? Lze s ním sedět na sedačce a mít ho na klíně, dny a týdny. Je to celkem na palici, ale když má člověk po ruce, jehlice, počítač, vodu a čokoládu a Anežku ve školce, tak se to dá. Jenže ono stále víc a víc přituhuje. Původně se nechal alespoň večer položit. Pak ani to ne. Teď spí většinu času přisátej. Dudlík stále bojkotuje. A to nemluvím o speciální situaci, když si dovolíme přes den někam jít. V novém prostředí je Ondra samozřejmě fascinován úplně vším a v jakémkoli ruchu nespí více než tři čtvrtě hodiny (oproti svým obvyklým třem…). To má za následek, že večer, kdy už je úplně vyřízenej, tu šílí a nenechá se hodinu uspat ani u prsu, ani nijak. K tomu připočítejme, že k ránu se přisaje a do probuzení se nepustí. Co se tedy musí nechat je, že noci máme dobré, ještě aby ne, když jsem od něj 5 cm…

Po zavržení různých vyřvávacích metod je tedy nová večerní taktika uspat v posteli u prsu a odejít. Přichází Anežka a budí ho, takže znovu. Ondra spí přesně dobu, kdy dojdu do pokoje a sednu si. Takže zpátky, takto ještě 2x. Do toho Anežčiny kecy o tom, jak ji ruší a jak si chce odpočinout…mám pocit, že vyskočím z kůže… Na kolikátý je to?? pokus už spí asi dvacet minut!!!! Stíhám si na jeden zátah vyčistit zuby a převlíknout se do košile…trochu se mi vrací optimismus…ale pak se ozve tak srdcervoucí až panický pláč…O jakoukoli večerní aktivitu samozřejmě přijdu, protože je 21.40 a to jdu radši za ním spát. Večer chce člověk už prostě klid…

Pořád si říkám, jestli jsme si ho teda opravdu rozmazlili, jak se říká. Jenže pořád nemůžu přijít na to, co jsme asi tak mohli dělat jinak. Samozřejmě, mohli jsme ho nechat řvát a řvát už od miminka, ale na to ani jeden nemáme žaludek. Tak teda jak?? Až přijdem na to, jak to vyřešit nebo až se to samo upraví a jestli přežijem, tak si otevřem šampus a napíšem to na jaksemamedobre…


Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.