Počkej, až umřeš!

Jsou dny, kdy veškeré moje výchovné teorie selhávají. Kdy Vám dítě na jednoduchý požadavek, aby se obléklo, vyčistíme zuby a jdeme řekne, že jste nejzlejší máma na světě. Celé ráno Vás mlátí a Vy přemýšlíte, jestli taky mlátit nebo opakovat „tohle se mi opravdu nelíbí“ a připadat si směšná sama sobě. A když Vám řekne „počkej, až umřeš“, tak jste vážně v koncích. Tahle věta Vám tak vyrazí dech, že to prostě vzdáte. Jak se domlouvat s dítětem, které je po půl hodině (již na cestě, ovšem v 8°C v punčocháčkách a triku a s nevyčištěnými zuby) přesvědčené, že se už omluvilo?? A taky že se máte omlouvat Vy jemu?? Ale nebojte, až Vy se omluvíte, tak ono se taky omluví… S dítětem, které se s Vámi dohodne, že už Vás nikdy nebouchne, ruku na to, a 20 minut poté Vám málem vyšvihne oko ručníkem?

Ale když máte štěstí, tak se k Vám po celém dni, kdy ani jednou neposlechlo, i jinak Vás ignorovalo a ořvalo, že za trest nedostane svačinu, přitulí a řekne plačtivým hláskem: „Mně je tě tak líítooo…“


Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.