Pekelné dopoledne

Hlídali jsme přes víkend Klárku od Vaníčků, a musím říct, že jedno dítě navíc je brutálně znát. Ondra je nějaký nemocný a strašně ukňouraný. A když zrovna neřve, tak ho vystřídá Anežka s Klárkou, protože se tahají o hračky. Anežka se nechce dělit, bere Klárce hračky, vzteká se a kvílí. A takhle celý den… V noci se pak Ondra několikrát budí, buď kňourá nebo přes nás leze. Probouzím se nedospalý a začínám být na dětský řev alergický. Míra tolerance k jejich řevu a kvílení mi dost poklesla. Poslední kapka pak byla, když se Anežka začala zlobit, že jí špatně házím míč a začala si svůj vztek vylévat bitím. Což jsem nejdřív chvíli ignoroval, pak se jí to snažil rozmluvit. Sice neúspěšně, ale na chvíli byla pauza. Mezitím začal zase řvát Ondra. Zvedl jsem ho a začal utěšovat. Přiběhla Anežka a praštila mě do koulí. Projela mnou bolest (a vzápětí vztek). Trhnul jsem sebou a Ondra mi málem vypadl. Popadl jsem Anežku a dal jí pár rázných přes zadek. Anežka řvala, Ondra křičel, já řval na Anežku, Lucka řvala na mě. Nakonec se přidala i Klárka „už nám tady, Davide, nekřič“. Anežka to zakončila řevem „Ty seš na mě tatííí ZLÉÉÉÉJ!!!!!!“.

Šel jsem se pak projít s kočárem uspat Ondru. Měl jsem sice s sebou knížku na čtení, ale byl už jsem z toho (a předchozího dne), tak unavenej a rozčilenej, že jsem si ani nečetl. Jen jsem chodil s kočárem po lese a rozdýchával to.

Chtěl jsem původně tři děti, ale kdyby měl pak být každý den se třemi dětmi takovýhle, tak bych se jejich dospělosti asi nedožil. Nebo bych někam utekl. Takže zůstávám u dvou, ono se o sebe lidstvo nějak postará. Ale jinak se máme dobře.

Lucka tehle víkend evidentně prožívala o dost jinak než já. Pro ní to byl „běžný den“. Já na to ale asi fakt stavěný nejsem. Obdiv všem matkám a těm svobodným obzvlášť. Jak to vy ženy děláte, že zvládáte infarktní situace jako by to byl běžný den? Těším se do práce….


Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.